Gojúon je tradiční systém řazení kan japonského písma podle jejich hláskové stavby, zhruba srovnatelný s abecedním řazením. Jeho název, který znamená „padesát hlásek“, odkazuje na mřížku o pěti sloupcích samohlásek a deseti řádcích souhlásek, v níž jsou znaky uspořádány. Každý znak hiragany nebo katakany odpovídá jedné hlásce. Mřížka není zcela zaplněna, takže současný počet různých kan v tabulce činí 46, a systém zůstává převládajícím způsobem řazení japonštiny v Japonsku, včetně slovníků.
Původ a vlivy
Předpokládá se, že uspořádání bylo utvářeno sanskrtským písmem siddhaṃ a čínským systémem fanqie. Mnich Kúkai zavedl siddhaṃ do Japonska roku 806 a buddhističtí mniši, kteří vytvořili katakanu, se řídili sanskrtským pořadím písmen. Mřížka spojuje sanskrtské řazení souhlásek a samohlásek s čínským zvykem psát ve sloupcích zprava doleva. Některé řádky se od sanskrtu liší, protože japonské hlásky se od staré japonštiny změnily.
Prázdná místa a pozdější užití
Některá políčka zůstala prázdná od počátku, neboť stará japonština neměla hlásky „yi“ ani „wu“ a kana pro i a u tyto hodnoty pokrývala. Pozdější pravopisné reformy po druhé světové válce nahradily kana pro „wi“ a „we“ znaky i a e. Kana pro morový nosovkový zvuk n leží mimo mřížku, protože byla zavedena dlouho poté, co bylo řazení vytvořeno. Nejstarší známé rozvržení v duchu gojúonu se objevuje v rukopisu datovaném přibližně do let 1004 až 1028 a dnes systém podkládá také metody zadávání textu na mobilních telefonech.}
