Paulo Freire (1921–1997) byl brazilský pedagog a marxistický filozof, jehož dílo výrazně ovlivnilo světové myšlení o vzdělávání. Nejvíce je znám jako autor knihy Pedagogika utlačovaných, která výuku pojímá jako politický akt osvobození, nikoli jako předávání kulturních hodnot. Jako zakladatel kritické pedagogiky ovlivnil hnutí za gramotnost, teologii osvobození, postkoloniální vzdělávání i současné teorie sociální spravedlnosti. Je všeobecně považován za jednoho z nejvýznamnějších vzdělávacích teoretiků dvacátého století.
Raný život a kariéra
Freire se narodil v roce 1921 v rodině střední třídy v Recifi na severovýchodě Brazílie. Jeho dětství formovala chudoba a hlad, a později řekl, že hlad ovlivnil jeho schopnost učit se. Tyto zkušenosti posílily jeho zájem o chudé a ovlivnily jeho pohled na vzdělávání. Studoval práva a filozofii, ale právu se nikdy nevěnoval a pracoval jako učitel. Ve čtyřicátých a šedesátých letech rozvíjel práci s negramotnými dospělými, včetně experimentu z roku 1962, při kterém se cukrovarničtí dělníci během krátké doby naučili číst a psát.
Exil a vliv
Vojenský převrat v roce 1964 ukončil jeho program na podporu gramotnosti a Freire byl uvězněn, než odešel do exilu. V zahraničí působil v Chile a pro agentury Organizace spojených národů a v roce 1968 vydal knihu Pedagogika utlačovaných. Kniha se po překladu dostala k širokému mezinárodnímu publiku, v Brazílii však vyšla až v roce 1974. Později byl hostujícím profesorem na Harvardu a radil při reformách vzdělávání v několika bývalých portugalských koloniích v Africe.
Návrat do Brazílie
Freire se do Brazílie vrátil v roce 1980 a připojil se k Dělnické straně, kde dohlížel na její projekt výuky gramotnosti pro dospělé. Poté, co strana v roce 1988 zvítězila v komunálních volbách v São Paulu, se stal městským tajemníkem školství. Zemřel na selhání srdce v roce 1997 v São Paulu.