Lucanus ze Sabionu byl biskupský důstojník 5. století spojený s Tyrolskem a Dolomity. Často je ztotožňován s biskupem ze Säbenu a někdy, byť možná mylně, s Brixenem. Jeho život je převážně definován legendárními příběhy o jeho cestě do Říma, kde čelil obviněním z přílišné shovívavosti k půstu během hladomoru. Po svém zproštění obvinění papežem Celestinem I. nakonec nalezl útočiště v údolí Agordo, kde žil a zemřel. Je uctíván jako světec v římskokatolické tradici.
Život a legendy
Během období hladomoru Lucanus dovolil svým následovníkům konzumovat mléčné výrobky během půstu, což vedlo k jeho předvolání do Říma. Legenda praví, že během cesty se setkal s medvědem, který zabil jeho koně, ale on jej dokázal osedlat poté, co jej v Božím jménu přikázal. Po příjezdu k papeži mu údajně pomáhal sluneční paprsek, který podepřel jeho promáčený plášť. Po svém zproštění obvinění uprchl do Agorda, aby unikl nepřátelům, kde mu pomáhala žena jménem Avatia.
Uctívání a relikvie
Jeho ostatky jsou rozděleny mezi katedrálou v Bellunu a katedrálou v Brixenu. V 17. století byly do Brixenu převezeny relikvie včetně žebra a lopatky pro veřejné uctívání. Je připomínán 20. července a vzýván jako ochránce proti kapavce. Několik míst, včetně průsmyku San Lugano a různých kostelů v Jižním Tyrolsku a Bellunu, nese jeho jméno na počest jeho přítomnosti a zázraků v regionu.