Teng Siao-pching (1904–1997) byl čínský státník, revolucionář a politický teoretik, který v letech 1978 až 1989 působil jako nejvyšší vůdce Čínské lidové republiky. Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 upevnil svou moc a řídil Čínu do období reforem a otevírání se světu, během nichž země přecházela k socialistické tržní ekonomice. Často bývá nazýván architektem moderní Číny; podílel se na utváření socialismu s čínskou specifikou a teorie Teng Siao-pchinga.
Raná kariéra v zahraničí
Teng se narodil v rodině vlastnící půdu, rolnické rodině v provincii S’-čchuan. Během studií a práce ve Francii v průběhu 20. let se seznámil s marxismem-leninismem v rámci hnutí práce a studia. Poté studoval v Moskvě a v roce 1924 vstoupil do Komunistické strany Číny. Během čínské občanské války působil v Jiangxijské sovětské republice a zůstal blízko Mao Ce-tungovi; později sloužil jako politický komisař během Dlouhého pochodu a druhé čínsko-japonské války.
Vzestup a čistky
Po založení Čínské lidové republiky se Teng stal místopředsedou vlády a generálním tajemníkem strany a dohlížel na hospodářskou obnovu. Během kulturní revoluce byl Mao odsouzen a dvakrát odstaven, čtyři roky pracoval v továrně na traktory. Po Maově smrti v roce 1976 přechytračil své rivaly a do roku 1978 se stal nejvyšším vůdcem.
Reformy a odkaz
Teng zahájil reformy a otevírání se světu, zavedl tržní pobídky, zvláštní ekonomické zóny a zahraniční investice a rehabilitoval ty, kdo byli perzekuováni během kulturní revoluce. Dohlížel také na ústavní omezení funkčních období, politiku jednoho dítěte a vyjednané předání Hongkongu a Macaa podle zásady jedna země, dva systémy. Jeho odkaz je poznamenán kontroverzemi, zejména nařízením zasáhnout proti protestům na náměstí Tchien-an-men v roce 1989.