Neurověda

Studium nervového systému se datuje až do Starověkého Egypta. Důkazy o trepanaci, chirurgickém zákroku spočívajícím v proražení lebky s účelem vyléčení bolestí hlavy nebo duševních poruch, se objevují v neolitu. Rukopisy z roku 1700 př. n. l. ukazují, že Egypťané měli základní vědomosti o příznacích poškození mozku.

V Egyptě se od období pozdní Střední říše mozek odstraňoval z těla při mumifikaci. Tehdy věřili, že zdrojem inteligence a vědomí je srdce a mozek je jen jakousi „výplní lebky“. Tento názor později napadl Hippokratés, který věřil, že mozek je nejen spojený s pocity – protože orgány jako oči, uši a jazyk jsou umístěny blízko mozku –, ale i s inteligencí. Platón také tvrdil, že v mozku je umístěna racionální část duše. Na druhou stranu Aristotelés věřil, že centrem inteligence je srdce a mozek slouží ke chlazení krve. Tento názor byl všeobecně sdílen až do doby Galéna, následovníka Hippokrata a lékaře gladiátorů, který zpozoroval, že jeho pacienti se zraněním mozku ztrácí psychické schopnosti.

Velkého rozvoje dosáhlo studium nervové soustavy v oblasti Al-Andalus ve středověku, kde působili např. Abulcasis, Averroes, Avenzoar a Maimonides.

Studium mozku pokročilo s vynálezem mikroskopu a vývojem procesu barvení Camillem Golgim v 90. letech 19. století. Proces využíval soli chromanu stříbrného k zobrazení struktury jednotlivých neuronů. Tuto techniku využil Santiago Ramón y Cajal a předložil hypotézu, že funkční jednotkou mozku je neuron. Golgi a Ramón získali za studium struktury nervového systému Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Hypotézu potvrzovaly experimenty navazující na výzkum elektrické popudivosti svalů a neuronů vedený Luigim Galvanim.

Paralelně s tímto výzkumem francouzský vědec Paul Broca objevil, že určité části mozku jsou spojené s určitými funkcemi. Hypotézu specializace oblastní mozku podporoval John Hughlings Jackson, který pozoroval postup záchvatů pacientů postižených epilepsií.

V roce 1952 Alan Lloyd Hodgkin a Andrew Fielding Huxley představili matematický model přenosu elektrických signálů v neuronech, akčních potenciálů.

V druhé polovině 20. století se neurověda rychle rozvíjela díky revolucím v molekulární biologii, elektrofyziologii a komputační neurovědě. V současnosti lze pochopit chování jednotlivých neuronů. Nicméně to, jak je neuronová síť schopna vytvářet komplikované procesy jako je poznání nebo chování, zatím není známo.

Neurověda je propojená i se společenskými a behaviorálními vědami, existují například interdisciplinární oblasti jako neuroekonomie, teorie rozhodování a sociální neurověda.

Vědecké zkoumání nervového systému se rozvinulo v druhé polovině 20. století především díky pokrokům v molekulární biologii, elektrofyziologii a počítačům. To umožnilo neurovědcům studovat nervový systém ve všech jeho aspektech. Například bylo možné pochopit v detailu i složité procesy vyskytující se v rámci jednoho neuronu a jedné synapse. Nervový systém je nejkomplexnější orgánovým systémem v těle. Lidský mozek sám obsahuje přibližně sto miliard neuronů a jednou 100 bilionu synapsí; Většina z přibližně 20-25,000 genů, které patří do lidského genomu jsou vyjádřeny specificky v mozku. Vzhledem k plasticitě lidského mozku, struktura jeho synapsí a výsledných funkcí se může měnit v průběhu celého života.

Moderní neurověda může být zhruba rozdělena do následujících odvětví, která se liší přístupem a předmětem zkoumání.

• behaviorální neurověda
• kognitivní neurověda
• komputační neurověda
• neuroanotomie
• neuroekonomie
• neuroinformatika
• neuroinženýrství
• neurolingvistika
• neurologie
• neuropsychologie
• psychiatrie
• sociální neurověda