Klement I.

O Klementově životě je známo jen málo spolehlivých historických detailů. Tertullianus uváděl, že Klementa vysvětil sám svatý Petr, zatímco římská církev jej ve svých nejstarších seznamem řadí jako druhého nebo třetího nástupce svatého Petra. Někteří znalci církevních dějin jej označují za přímého nástupce Petra a Lina s Anaklétem považují pouze za správce římské obce během Petrovy nepřítomnosti; Klement měl po Petrově smrti úřad postoupit Linovi a Anaklétovi, aby zabránil rozkolu, a plného biskupského úřadu se ujat až po jejich smrti.

Církevní dějepisec Eusebios z Kaisareie ve svých Církevních dějinách uvádí Klementa jako třetího římského biskupa a označuje ho za „spolupracovníka“ apoštola Pavla. Ve spisu Proti kacířstvím sv. Irenej popisuje Klementa jako nástupce Anakléta a jako osobního známého samotných apoštolů.

Podle oficiální ročenky Vatikánu Annuario Pontificio byl Klement čtvrtým římským biskupem.

Ve spisu Hermův Pastýř z 2. století se vzpomíná Klement, jehož úkolem bylo udržovat kontakt s ostatními církevními obcemi, což velmi pravděpodobně odkazuje právě na Klementa I. Tradice z 3. a 4. století jej ztotožnila s Klementem, o němž píše svatý Pavel v listu Filipským (Flp 4, 3 (Kral, ČEP)) jako o svém spolupracovníkovi. Zatímco v 19. století převládal zákaz, že šlo o propuštěnce konsula Tita Flavia Clementa (bratrance císaře Domitiana), moderní badatelé (např. Ralph P. Martin, Gerald F. Hawthorne či F. F. Bruce) soudí, že Pavlem zmíněného Klementa nelze bezpečně ztotožnit s konkrétní historickou osobou mimo to, že šlo o křesťana z Filippi.

Podle tradice zavedl Klement v Římě sedm notářských obvodů (zapisovatelů) k zaznamenávání skutků křesťanských mučedníků a vysílal misionáře do vzdálených zemí.

Legenda o jeho mučednictví pochází nejdříve ze 4. století. Podle apokryfních akt (Acta) byl Klement za vlády císaře Trajana vyštěpován z Říma na krymský poloostrov Chersonésos do vyhnanství a odsouzen k práci v kamenolomu. Když zjistil, že vězni trpí nedostatkem vody, pomodlil se, spatřil na kopci beránka a úderem krumpáče do skály otevřel pramen čisté vody. Tento zázrak vedl k masovému obrácení místních pohanů i spoluvězňů na křesťanství. Císařský orgán jej za trest nechal uvrhnout do Černého moře s kotvou přivázanou ke krku. Podle legendy moře každý rok zázračně ustupovalo a odhalovalo božsky postavenou kapli s jeho ostatky. Nejstarší prameny (Eusebios ani Jeroným) se však o jeho mučednictví nezmiňují a některé alternativní tradice uvádějí, že byl utopen v řece Tibeře v Římě, nebo že zemřel přirozenou smrtí ve vysokém věku.

Inkermanský jeskynní klášter na Krymu označuje domnělé místo Klementova původního pohřbu. V letech 860–861 přišel na Krym svatý Cyril (Konstantin), nalezl zde ostatky spojené s kotvou a v roce 868/869 je spolu se svatým Metodějem přenesl do Říma, kde byly uloženy v bazilice San Clemente. Část relikvií (zejména lebka) byla podle dalších tradic přenesena do Kyjevu – kníže Jaroslav Moudrý ji ukázal francouzskému vyslanci v roce 1048; dnes se tyto ostatky uchovávají v Desátkovém chrámu a Kyjevskopečerské lávře. V chrámu v Santa Cruz de Tenerife v Španělsko se uchovává Klementova holenní kost.

Klementovi bylo v průběhu věků připisováno autorství řady spisů, z nichž je dnes za zcela autentický považován pouze První list Klementův.

První list Klementův (1 Clem)

Spis napsaný kolem roku 96 křesťanské obci v Korintu (latinsky Prima Clementis) je nejstarším dochovaným křesťanským spisem mimo texty Nového zákona. Klement reaguje na vzpouru, při níž byla sesazena skupina korintských presbyterů (starších). Vyzývá k pokání, řádu a poslušnosti vůči církevním představeným, přičemž argumentuje principem apoštolské posloupnosti – pravomoc presbyterů odvozuje přímo od apoštolů zřízených Kristem. List obsahuje také historicky vzácné zmínky o pronásledování křesťanů, mučednické smrti apoštolů Petram a Pavla a naznačuje Pavlovu cestu do Španělska. Obsahuje také překvapivě loajální modlitbu za pohanskou státní moc.

Teologie listu

Klementovo učení o ospravedlnění vyvolává odborné diskuse. Na jednej straně Klement explicitně píše, že „nejsme ospravedlněni sami sebou... ale vírou“ (1 Clem 32:4), na druhé straně silně zdůrazňuje význam dobrých skutků a pokání. Protestantští badatelé (jako Tom Schreiner či Philip Schaff) v tom vidí raný doklad nauky sola fide,zatímco katoličtí a pravoslavní teologové zdůrazňují synergismus (součinnost lidské vůle a Boží milosti). Katolická tradice v listu spatřuje prvotní doklad římského primátu, byť většina moderních historiků jej vnímá spíše jako projev bratrské napomenutí mezi církvemi.

Spisy dříve připisované Klementovi

Druhý list Klementův

Ve skutečnosti jde o najstarší dochované křesťanské kázání (homilii) z poloviny 2. století, napsané pravděpodobně v Korintu nebo Římě. Kárá špatné mravy a poukazuje na blízký konec světa. S Klementovým jménem se spojilo pravděpodobně proto, že bylo tradováno společně s prvním listem.

Dva listy o panenství (Ad virgines)

Jedná se o pravidla askeze napsaná pravděpodobně v Sýrii nebo Palestině v polovině 3. století. Dnes panuje konsensus, že Klement jejich autorem není.

Falešné dekretály (Pseudo-Isidorus)

Soubor církevně-právních falzifikátů z 9. století obsahuje i fiktivní dopisy připsané nejstarším papežům počínaje Klementem. Cílem této francké falzifikace bylo obhájit nezávislost biskupské moci na světských panovnících.

Pseudoklementiny

Klement je hlavním hrdinou raně křesťanského náboženského románu, dochovaného ve dvou verzích: Homilie (20 knih židokřesťanského charakteru) a Recognitiones (10 knih o opětovném shledání Klementovy rodiny díky apoštolu Petrovi). Texty pocházejí přibližně ze 4. století.

Klementovo jméno je obsaženo v Římském kánonu svaté mše. V katolické, anglikánské a luteránské církvi se jeho památka slaví 23. listopadu. V pravoslavných církvích byzantského visu připadá jeho svátek na 24. nebo 25. listopadu, v koptštině na 8. prosince.

Svatému Klementu je zasvěcena řada významných chrámů, např. Chrám svatého Klementa v Moskvě s proslulým barokním interiérem.

Význam pro české země

Úcta ke sv. Klementu (Klimentu) byla na české území přinesena sv. Cyrilem a Metodějem.

• Nejstarší kostely: Klementu byl zasvěcen vůbec nejstarší křesťanský kostel v Čechách – rotunda na Levém Hradci založená knížetem Bořivojem. Dále kostel ve Staré Boleslavi (s románskými malbami) a trojice pražských svatyní: na Starém Městě, na Novém Městě a v Holešovicích-Bubnech.
• Klementinum: Podle staršího dominikánského kostela sv. Klimenta získala název známá jezuitská kolej Klementinum v Praze (dnes sídlo Národní knihovny ČR). Nalézá se zde fresková výzdoba od Jana Hiebela (1714) a Františka Antonína Müllera (30. léta 18. století) zachycující Klementův život a zázraky.
• Královéhradecká diecéze: Sv. Klement je hlavním patronem Královéhradecké diecéze, kde je mu zasvěcena kaple pod Bílou věží u katedrály sv. Ducha.

Ikonografie

V výtvarném umění bývá Klement zobrazován jako římský biskup v dlouhé tunice nebo papežském rouchu s paliem, tiárou či mitrou. Mezi jeho hlavní atributy patří:

• Kotva (přivázaná k krku nebo ležící u nohou)
• Ryba nebo mlýnský kámen
• Pramen vody tryskající ze skály před beránkem
• Kněžská kniha, klíče a palma mučednictví
• Tzv. **Kotvový kříž** (nebo Kříž sv. Klementa) je odvozen od způsobu jeho mučednické smrti.