George Whitefield byl významnou postavou 18. století, anglickým anglikánským knězem a putovním evangelistou. Narodil se v Gloucesteru, studoval na Oxfordu a stal se ústřední postavou v evangelikálním hnutí a jedním ze zakladatelů metodismu. Na rozdíl od svého současníka Johna Wesleyho zastával kalvinistické názory. Nejlépe je znám svými rozsáhlými kázacími cestami po Britském impériu a amerických koloniích, kde jeho dramatický rétorický styl přispěl k rozdmýchání Velkého probuzení. Během svého působení se zaměřoval jak na duchovní obrodu, tak na sociální péči, zejména prostřednictvím své práce s dětmi sirotky.
Působení a aktivismus


Jako putovní kazatel často kázal na otevřených prostranstvích a v parcích, aby oslovil velké množství lidí. Sedmkrát cestoval do Severní Ameriky, kde se spřátelil s Benjaminem Franklinem. Kromě svých kázání věnoval velkou část svého života založení sirotčince Bethesda v Georgii. Také se zasadil proti zneužívání zotročených lidí, psal dopisy kolonistům a poskytoval vzdělání dětem zotročených prostřednictvím Bible.
Náboženský odkaz

Whitefield sehrál klíčovou roli ve vývoji metodistického hnutí, zastával funkci prvního předsedy jeho konference, než se zaměřil na evangelizaci. Jeho teologické směřování pomohlo formovat kalvinistickou metodistickou tradici. Byl plodným řečníkem, který podle záznamů oslovil miliony posluchačů svým silným a teatrálním kázáním, které často přitahovalo obrovské množství lidí jak v Anglii, tak v amerických koloniích.
