Willy Brandt (vlastním jménem Herbert Ernst Karl Frahm; 1913–1992) byl německý politik a státník, který v letech 1964 až 1987 vedl Sociálnědemokratickou stranu Německa a v letech 1969 až 1974 zastával funkci kancléře Západního Německa. Jako první sociálnědemokrat v čele vlády od roku 1930 byl v roce 1971 oceněn Nobelovou cenou míru za práci na spolupráci v západní Evropě a smíření s východní Evropou. Brandt je široce připomínán pro svou východní politiku (Ostpolitik), tedy snahu o zlepšení vztahů se státy východního bloku.
Exil a počáteční kariéra








Brandt se narodil v Lübecku a jako teenager vstoupil do Sociálnědemokratické strany, později ji opustil kvůli radikálnější socialistické skupině. Po nástupu nacistů k moci uprchl do Norska, kde si přijal jméno Willy Brandt, aby unikl pozornosti nacistických agentů. Pracoval jako levicový novinář a až do konce války žil v exilu v Norsku a Švédsku. Do Berlína se vrátil v roce 1946 a jméno Willy Brandt si oficiálně nechal zapsat v roce 1948. Širší uznání si získal jako starosta západního Berlína, kterým byl v letech 1957 až 1966.
Kancléřství a východní politika







Jako ministr zahraničí a místopředseda vlády v kabinetu Kurta Georga Kiesingera se Brandt v roce 1969 stal kancléřem. Západní Německo udržoval úzké spojenectví se Spojenými státy, zároveň prosazoval evropskou integraci a novou politiku východní politiky vůči východní Evropě. Jeho vláda sbírala kritiku zprava i zleva. V roce 1970 spontánně poklekl u památníku povstání ve varšavském ghettu, tento okamžik je známý jako Kniefall von Warschau (Klekání ve Varšavě). V roce 1974 abdikoval poté, co byl jeden z jeho nejbližších spolupracovníků odhalen jako agent východoněmecké Stasi.
