Sto roků samoty (španělsky Cien años de soledad) je román z roku 1967, jehož autorem je kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez. Vypráví o sedmi generacích rodu Buendíů ve fiktivním městečku Macondo, které založil patriarcha José Arcadio Buendía. Kniha je často označována za jeden z vrcholných počinů světové literatury a v roce 2007 byla uznána jako jedno z nejdůležitějších děl ve španělském jazyce. Od svého prvního vydání v Buenos Aires byla přeložena do 46 jazyků a prodala se v počtu přesahujícím 50 milionů výtisků.
Pozadí a inspirace
García Márquez začal román psát v roce 1965 během rodinné cesty, kdy na základě námětu, který ho napadl, otočil auto a vrátil se. Ačkoli kniha čerpá z kolumbijských dějin a z jeho práce novináře, utvářeli ji jeho prarodiče z matčiny strany. Dědečkovo vyprávění o povstání proti konzervativní vládě ovlivnilo jeho socialistické smýšlení, zatímco babiččiny pověrčivé představy se projevily ve stylu knihy. Dům jeho dětství v Aracatace posloužil jako inspirace pro prostředí Maconda.
Místo v latinskoamerické literatuře
Román prosadil Garcíu Márqueze jako přední představitele magického realismu a latinskoamerického boomu 60. a 70. let, a to po boku Maria Vargase Llosy, Julia Cortázara a Carlose Fuentese. Jeho anglický překlad od Gregoryho Rabassy, vydaný v roce 1970, si autor vysoce cenil a řekl, že jej upřednostňuje před původním španělským textem. Román je považován za Garcíi Márqueze nejvýznamnější dílo.
