Marie Terezie (1717–1780) vládla habsburské monarchii od roku 1740 až do své smrti v roce 1780 a byla jedinou ženou, která tuto funkci zastávala ve vlastním právu. Byla panovnicí rozsáhlého souboru území, k nimž patřily Rakousko, Uhry, Čechy a Rakouské Nizozemsko. Sňatkem se stala také lotrinskou vévodkyní, toskánskou velkovévodkyní a římskou císařovnou. Její vláda se obvykle dělí na dvě období, před ztrátou Slezska a po ní, která označují velmi odlišné fáze správy a reforem.
Nástup a počáteční vláda












Marie Terezie začala vládnout, když její otec, císař Karel VI., zemřel v říjnu 1740. Její nástupnictví zajistil pragmatickou sankcí z roku 1713, ale po jeho smrti ji několik evropských mocností odmítlo uznat. Prusko pod vedením Fridricha Velikého napadlo a obsadilo bohatou provincii Slezsko, čímž začala válka o rakouské dědictví. Navzdory této vážné situaci si zajistila zásadní podporu Uherska a ubránila většinu svých zemí, přičemž ztratila Slezsko a několik menších italských území.
Reformy a správa












Ačkoli jejím spoluvladařem byl manžel a nejstarší syn, Marie Terezie vládla jako autokratická panovnice, které radili ministři jako Václav Antonín z Kounicova a Gerard van Swieten. Zavedla institucionální, finanční, zdravotní a vzdělávací reformy, podporovala obchod a zemědělství a reorganizovala armádu. Tato opatření posílila mezinárodní postavení Rakouska. Jako oddaná katolička byla nepřátelská vůči svobodným zednářům, Židům a protestantům a někdy nařídila jejich vyhoštění z určitých oblastí.
