Konfucius (asi 551 – asi 479 př. n. l.), vlastním jménem Kong Qiu, byl čínský filosof období Jara a podzimu, který je podle tradice považován za vzor čínských mudrců. Velká část sdíleného kulturního dědictví sinosféry sahá až k jeho myšlení a učení. Jeho filosofie, známá jako konfucianismus, kladla důraz na osobní a státní morálku, harmonické společenské vztahy, spravedlnost, laskavost, upřímnost a povinnost vládce vést lid ctností.
Pozadí a přesvědčení






Konfucius se považoval za předavatele hodnot dřívějších epoch, které podle něj jeho doba zanedbávala. Podporoval synovskou zbožnost, tedy silnou rodinnou loajalitu, úctu k předkům a úctu dětí k rodičům a starším a úctu manželek k manželům. Domníval se, že zdravá rodina je základem ideální vlády. Zastával také negativní podobu zlatého pravidla a radil lidem, aby druhým nečinili to, co by nechtěli, aby činili jim samým.
Odkaz a vliv






Konfucius žil v období bohaté intelektuální rozmanitosti, které utvářelo čínské myšlení. Jeho myšlenky nabyly na významu v období Bojujících států, po dobytí dynastií Čchin byly potlačeny a poté získaly oficiální podporu za císaře Wu z dynastie Chan. Později se rozvinul novokonfucianismus za dynastií Tang a Song a v dafivátém století nový konfucianismus. Podle tradice byl Konfuciovi připisován autorství nebo redigování mnoha starověkých textů, moderní badatelé však jsou opatrní při přisuzování konkrétních výroků jemu, neboť některý materiál byl starší. Jeho výroky byly sebrány do Rozhovorů (Lunyu) až mnoho let po jeho smrti.
