Jan z Efesu byl biskupem šestého století a významným historikem rané syrské ortodoxní církve. Narodil se kolem roku 507 v Amidě a byl prominentním vůdcem non-chalcedonského hnutí v rámci Byzantské říše. Jako plodný spisovatel dokumentoval rozsáhlé církevní dějiny a sestavil životopisy svatých osobností na podporu své komunity. Jeho spisy poskytují vzácné, přímé pohledy na významné historické události, včetně ničivé Justinianovy morové epidemie a politických změn ovlivňujících miafyzitické křesťany během jeho života.
Život a působení
Jan byl vychován v klášteře v Amidě a v roce 529 byl vysvěcen na jáhna. Kvůli císařské opozici vůči jeho miafyzitickým přesvědčením se přestěhoval do Palestiny a později do Konstantinopole. Užíval si přízeň císaře Justiniána I., podílel se na misích k obrácení pohanů a dohlížel na církevní příjmy. Později byl jmenován biskupem v Efesu. Jeho štěstí se změnilo pod vládou Justina II., což vedlo k uvěznění a ztrátě majetku během náboženských perzekucí.
Historické spisy
Jan je nejlépe známý pro svou rozsáhlou Církevní historii, která pokrývá šest století církevních událostí. Velká část tohoto díla byla sepsána během jeho věznění. Napsal také sbírku padesáti osmi životopisů východních svatých, která měla posílit víru pronásledovaných miafyzitických věřících. Jeho podrobné záznamy zůstávají důležitými primárními zdroji pro pochopení náboženských a společenských transformací byzantského světa šestého století.