Honorius I. byl římský biskup od roku 625 až do své smrti v roce 638. Narodil se do bohaté aristokratické rodiny v Kampánii a byl zvolen papežem po smrti Bonifáce V. Jeho pontifikát se vyznačoval snahou o šíření křesťanství mezi Anglosasy, včetně vysílání misionářů k Západosaxům a poskytnutí paliu arcibiskupům v Canterbury a Yorku. Nejvíce je známý svým zapojením do teologických debat týkajících se podstaty Kristovy vůle a energie.
Církevní působení

Během svého pontifikátu se Honorius snažil sjednotit různé křesťanské skupiny, včetně pokusů přesvědčit britské a irské duchovenstvo, aby přijalo římský výpočet Velikonoc. Podporoval konverzi Anglosasů a udržoval diplomatické vztahy s různými vůdci, jako byl lombardský král Arioald. Ve své správě preferoval zaměstnávání mnichů pro správu Lateránského paláce, navazující na model zavedený Řehořem I.
Teologická kontroverze

Honorius se stal ústřední postavou monotelitické kontroverze prostřednictvím korespondence s patriarchou Sergiem I. z Konstantinopole. Jeho odpovědi, které naznačovaly jedinou vůli pro Krista, aby udržely jednotu, vedly k jeho posmrtné odsouzení Třetím konstantinopolským koncilem v roce 681. Zatímco někteří historičtí obhájci, včetně jeho nástupce Jana IV., argumentovali, že měl pouze záměr diskutovat o lidské vůli, jeho činy byly později využity oponenty papežské neomylnosti v devatenáctém století.
