Giulio Andreotti (1919–2013) byl italský politik a státník, který jako 41. předseda vlády Itálie působil ve sedmi vládách mezi lety 1972 a 1992. Vedl Křesťanskou demokracii a její konzervativní křídlo a je obecně považován za nejmocnějšího a nejvýraznějšího politika První republiky. Během politické kariéry trvající přibližně čtyřicet let zastával také většinu významných státních funkcí a od roku 1991 až do své smrti v roce 2013 byl doživotním senátorem.
Mládí a začátky kariéry




Andreotti se narodil v Římě roku 1919 a studoval práva na Římské univerzitě, zatímco pracoval na daňovém úřadu. Vstoupil do Italské katolické federace vysokoškolských studentů, jediné nefašistické mládežnické organizace, kterou režim Benita Mussoliniho dovoloval. Tam se seznámil s Alcidem De Gasperim, který se stal jeho mentorem a povzbudil ho ke vstupu do politiky. Po válce se podílel na sepsání Camaldolského kodexu, hospodářskopolitického dokumentu, jenž se stal vodítkem pro budoucí křesťanské demokraty, a v roce 1946 byl zvolen do Ústavodárného shromáždění, které vypracovalo novou italskou ústavu.
Vláda a odkaz




Andreotti zastával řadu ministerských postů, včetně ministerstva vnitra, financí, státní pokladny, obrany a zahraničních věcí. Obdivovatelé mu připisují zásluhu na zprostředkování politického a sociálního napětí během proměny převážně venkovské země v jednu z největších ekonomik světa a na založení Národní zdravotní služby. Kritici namítali, že pro omezení systému protekcionismu, který podporoval rozšířenou korupci, udělal málo. Čelil trestním stíháním spojeným s údajnými vazbami na sicilskou mafii, Cosa Nostru, a nakonec byl zproštěn obvinění z nejzávažnějších trestných činů, částečně proto, že lhůty pro stíhání mezitím uplynuly.
