Ferdinand VII. (1784–1833) byl králem Španělska a Indií na počátku 19. století a králem Španělska za období španělského liberalismu. Panoval nepřítomen nebo bez skutečné svrchované moci v obdobích španělského liberalismu, a to v letech 1808 až 1813 a v letech 1820 až 1823, která jsou známa jako liberální triennium. Před rokem 1813 byl nazýván el Deseado (Vytoužený), poté el Rey Felón (Zločinný král). Jeho politický odkaz zůstává od jeho smrti předmětem sporů.
Raný život a první vláda



Narodil se v El Escorialu poblíž Madridu jako nejstarší přeživší syn Karla IV. a Marie Luisy Parmské. Rodiče jej i jejich oblíbenec, ministr Manuel Godoy, vyloučili z vlády, a v roce 1807 byl zatčen pro spoluúčast na spiknutí v El Escorialu. Králem se stal po nepokojích v Aranjuezu, které donutily jeho otce k abdikaci v roce 1808. Poté abdikoval ve prospěch Napoleonova bratra Josepha Bonaparteho a šest let byl držen ve Francii, většinou na zámku Valençay.
Obnova a absolutismus



Napoleon souhlasil s navrácením Ferdinanda do Španělska v roce 1813 a španělský lid jej zpočátku přivítal. Následně odmítl liberální ústavu z roku 1812, nechal zatknout její autory a obnovil absolutní monarchii. Jeho vláda byla nestabilní a své ministry často měnil. Liberální povstání v roce 1820 jej donutilo ústavu obnovit, ale v roce 1823 jej francouzská intervence, schválená Veronským kongresem, vrátila k absolutní moci. Až do své smrti v roce 1833 potlačoval liberální tisk.
