Enrico Berlinguer (1922–1984) byl italský politik a státník, který od roku 1972 až do své smrti působil jako národní tajemník Italské komunistické strany (PCI). Je všeobecně považován za nejoblíbenějšího vůdce strany a vedl ji bouřlivými lety tzv. olověných let, přičemž sledoval umírněný kurz známý jako eurokomunismus. Za jeho vedení PCI dosáhla vrcholu volebních úspěchů a Berlinguer je dodnes spojován s odporem vůči sovětskému útlaku, s politikou historického kompromisu s křesťanskými demokraty a s demokratickou proměnou Itálie.
Rodinné zázemí




Berlinguer se narodil v roce 1922 v sardinském Sassari do šlechtické rodiny s silnými kulturními a politickými vazbami. Jeho otec byl socialista a antifašista, který se později stal poslancem a senátorem. Několik příbuzných zastávalo přední místa v italském veřejném životě, mezi nimi osobnosti z řad křesťanských demokratů i z tradice svobodného zednářství. Tyto rodinné vazby ovlivnily jeho rané seznámení s politikou a kulturním světem ostrovní elity.
Vedení strany



Poté, co vedl mládežnické křídlo strany a národní federaci komunistické mládeže, vstoupil Berlinguer v roce 1968 do Poslanecké sněmovny a v roce 1972 se stal tajemníkem PCI. Stranu odklonil od Moskvy, prosazoval eurokomunismus a vyjednal historický kompromis s křesťanskými demokraty. Výsledek PCI z roku 1976, s přibližně 34 procenty hlasů, zůstává jejím nejvyšším. Strana později přešla do opozice, ale na regionální a místní úrovni si udržela silnou podporu.
