Eduard VII. (Albert Eduard; 1841–1910) byl králem Spojeného království a britských dominií a císařem Indie v letech 1901 až do své smrti v roce 1910. Jako nejstarší syn královny Viktorie byl téměř 60 let princem z Walesu a následníkem trůnu. Byl znám svou společenskostí a plněním veřejných povinností a posílil popularitu britské monarchie. Edwardovská éra, pojmenovaná po něm, získala svůj název podle jeho vlády.
Dětství a vzdělání








Eduard se narodil v roce 1841 v Buckinghamském paláci jako nejstarší syn královny Viktorie a prince Alberta. Jeho rodiče si přáli, aby se stal vzorným konstitučním monarchou, a podrobili ho přísnému vzdělávacímu programu, v němž však nevynikal. Jeho nadání spočívalo v šarmu, společenskosti a taktu. Studoval na Edinburské univerzitě a později v Oxfordu a Cambridge, kde se mu dařilo lépe a studium si poprvé opravdu užíval.
Mladá dospělost








V roce 1860 podnikl Eduard jako první princ z Walesu cestu po Severní Americe, která byla velkým úspěchem a přinesla Británii diplomatické výhody. Později se v roce 1863 oženil s dánskou princeznou Alexandrou a manželé měli šest dětí. Jeho pověst playboye narušovala vztah s matkou, která jej během svého dlouhého panování z politického vlivu z velké části vyloučila.
Vláda a odkaz








Trůn zdědil Eduard v roce 1901 a osvědčil se jako schopný konstituční monarcha. Podporoval dobré vztahy s dalšími evropskými zeměmi, zejména s Francií, což mu vysloužilo oblíbenou přezdívku "Mírotvorce", ačkoli jeho vztah s synovcem Vilémem II. Německým byl špatný. Zemřel v roce 1910 uprostřed ústavní krize a na trůnu jej vystřídal jeho jediný přeživší syn Jiří V.
