Hyacinta Marescottiová byla sedmnáctého století italská jeptiška z třetího řádu regulárního františkánů. Narodila se v roce 1585 v šlechtické rodině ve Vignanellu a zpočátku se snažila sladit své náboženské sliby s touhou po pozemských pohodlí. Po období života v rozporu se svými klášterními závazky prošla hlubokou duchovní proměnou. Zbytek života věnovala askezi a službě, než zemřela v roce 1640 ve Viterbu, kde si získala pověst mimořádné svatosti.
Život a proměna
Poté, co byla odmítnuta k sňatku, vstoupila Hyacinta do kláštera ve Viterbu, aby zakryla své osobní zklamání. Po dobu deseti let vedla život v luxusu, který byl v rozporu s jejími sliby. Po přísném napomenutí od svého zpovědníka se věnovala životu extrémní pokance, včetně půstu a bdění. Proslavila se ošetřováním nemocných během morové epidemie a založila dvě bratrstva na podporu starých lidí, vězňů a chudých.
Uctívání
Katolická církev ji svatořečila v roce 1807 za pontifikátu papeže Pia VII po blahořečení v roce 1726. Její pověst svatosti byla tak významná, že během jejího pohřbu si truchliví odřízávali kousky z jejího habitu, aby si je ponechali jako relikvie. Její ostatky jsou uchovávány pro uctívání v kostele jejího bývalého kláštera, který nese její jméno. Její svátek se slaví 30. ledna.