Bettino Craxi (1934–2000) byl italský politik a státník, který v letech 1976 až 1993 vedl Italskou socialistickou stranu a v letech 1983 až 1987 zastával funkci 45. předsedy vlády Itálie. Jako první příslušník Socialistické strany tento úřad zastával a vedl čtvrtou nejdelší vládu v dějinách Italské republiky. Je považován za jednoho z nejvlivnějších italských politiků své doby, známého těsnými vazbami na levicové lídry západní Evropy a rázným zahraničněpolitickým postojem.
Mládí



Craxi se narodil v roce 1934 v Miláně sicilskému advokátovi, který byl antifašistou a za Benita Mussoliniho režimu byl pronásledován. Během druhé světové války byl kvůli ochraně před fašistickým násilím spojeným s otcovými aktivitami poslán na katolickou kolej. Po válce se rodina přestěhovala do Como, kde jeho otec působil jako prefekt. Craxi vstoupil do Socialistické strany v sedmnácti letech, poté co jeho otec vedl kampaň ve volbách v roce 1948.
Vzestup ve straně


Craxi se rychle prosazoval ve veřejných funkcích, zatímco studoval práva a politologii. Vedl Federaci socialistické mládeže a zasedal v městském zastupitelstvu v Miláně. Poprvé byl zvolen do Poslanecké sněmovny v roce 1968. V sedmdesátých letech navázal mezinárodní kontakty s budoucími evropskými lídry a podporoval socialistické strany, které byly zakázány za diktatur ve Španělsku, Řecku a Chile.
Vedení strany a odkaz


Poté co Socialistická strana utrpěla těžkou porážku ve volbách v roce 1976, byl Craxi zvolen nástupcem Francesca De Martina ve funkci celostátního tajemníka. Jeho pozdější kariéru poznamenala zahraniční politika, která se často dostávala do střetu se Spojenými státy. Později byl odsouzen za politickou korupci a nezákonné financování strany spojené s vyšetřováním Mani pulite, obvinění, které odmítal, ačkoli připustil, že financování strany bylo nezákonné.
