Santiago Carrillo (1915–2012) byl španělský politik, který v letech 1960 až 1982 vedl Komunistickou stranu Španělska (PCE). Během diktatury Francisca Franca žil v exilu a stal se předním představitelem demokratické opozice. Jako předseda strany sehrál klíčovou roli v přechodu Španělska k demokracii, později přijal eurokomunismus a demokratický socialismus a v letech 1977 až 1986 zasedal v Kongresu poslanců.
Mládí a válka

Carrillo se narodil v Gijónu v Asturii v rodině socialistických aktivistů. Už v mladém věku pracoval pro socialistické noviny El Socialista, postupoval v Socialistické mládeži a po neúspěšném levicovém povstání v roce 1934 byl uvězněn. Během španělské občanské války vstoupil do Komunistické strany a zastával vysokou funkci v obléhaném Madridu. Za jeho působení došlo k masovým popravám vězňů při masakrech v Paracuellos a historikové se neshodují v tom, do jaké míry o nich věděl.
Exil a vedení strany

Po porážce republiky strávil 38 let v exilu, většinou ve Francii. V roce 1960 se stal generálním tajemníkem PCE a za jeho vedení se strana začala osamostatňovat od Moskvy a distancovala se od sovětské invaze do Československa v roce 1968. Tajně se do Španělska vrátil v roce 1976, krátce po Francově smrti.
Přechod k demokracii

Poté, co byla strana v roce 1977 legalizována, byl Carrillo zvolen do Kongresu poslanců. Spolu s představiteli z Francie a Itálie zahájil hnutí eurokomunismu. Obecně se mu připisuje zásluha na podpoře politiky dialogu a smíření, která pomohla, aby přechod k demokracii proběhl pokojně.
