Pchu I. byl posledním čínským císařem, nejprve vládl jako císař Süan-tchung z dynastie Čching a později jako císař Kchang-te státu Mandžukuo, japonského loutkového státu za druhé světové války. Jako batole byl vybrán za nástupce bezdětného císaře Kuang-sua, o trůn přišel po Sin-chaiské revoluci, na krátko si ho znovu získal v roce 1917 a později jej Japonsko dosadilo v Mandžusku. Po válce byl jako válečný zločinec držen v Sovětském svazu a Číně až do roku 1959, kdy mu byla udělena amnestie a byl předváděn jako vzor úspěšné převýchovy.
Raný život a vláda










Pchu I. se narodil v roce 1906 v Pekingu v mandžuské knížecí rodině. Vdova císařovna Ci-si ho vybrala za nástupce císaře Kuang-sua, na trůn nastoupil v roce 1908 ve věku dvou let, přičemž regentem byl jeho otec. Velmi brzy byl odloučen od rodičů a vychováván většinou dvorními úředníky a bývalými císařskými konkubínami. Po Sin-chaiské revoluci byla za něj zajištěna jeho abdikace, podmínky však dovolily, aby si ponechal císařský titul a zůstal v Zakázaném městě. Na dva týdny se v roce 1917 vrátil na trůn, z paláce byl vyhnán v roce 1924.
Mandžukuo a zajetí









Po japonské invazi do Mandžuska byl Pchu I. v roce 1932 dosazen do čela státu Mandžukuo jako výkonný předseda a v roce 1934 byl korunován jeho císařem. Na konci druhé čínsko-japonské války v roce 1945 ho zajala sovětská Rudá armáda a v roce 1946 later svědčil před Tokijským tribunálem pro válečné zločiny. V roce 1950 byl předán Čínské lidové republice a až do propuštění v roce 1959 byl držen ve věznici pro válečné zločince.
Pozdější život









Po propuštění Pchu I. vydal autobiografii, kterou za něj napsal Li Wen-ta, a pracoval jako zahradník, než se stal výzkumníkem v Ústředním výzkumném ústavu kultury a dějin. V roce 1964 byl zvolen členem 4. Čínské lidové politické poradní konference. Podle dostupných zpráv ho během kulturní revoluce chránil Ču En-laj a zemřel v roce 1967 bez potomků.
