Karel V. (1500–1558) byl v letech 1519 až 1556 svatořímským císařem a rakouským arcivévodou, zároveň byl ve stejné době králem Španělska, Sicílie a Neapole a pánem Nizozemí. Stál v čele vzestupné habsburské dynastie a jeho evropská a americká území tvořila první soubor říší, o kterém se říkalo, že „slunce v nich nikdy nezapadá“. Většinu své vlády strávil válkami, bránil Svatou říši římskou proti protestantské reformaci, Osmanské říši a Francii, a v roce 1556 abdikoval, přičemž své državy rozdělil mezi syna Filipa II. a bratra Ferdinanda.
Mládí a dědictví












Karel se narodil v Gentu v habsburském Nizozemí Filipovi Sličnému a Janě Kastilské, čímž spojil habsburskou a španělskou královskou linii. Už v mladém věku zdědil rodové državy: nejprve Nízké země po otcově smrti v roce 1506, poté španělské koruny v roce 1516 jako spoluvládce své matky. Smrt jeho dědečka z otcovy strany Maxmiliána I. v roce 1519 mu připadla rakouská dědičná území a volba římským císařem; přijal císařské jméno Karel V.
Války a náboženské konflikty












Karel obnovil středověký ideál všeobecné monarchie, neměl však stálé hlavní město a většinu vlády procestoval své říše. Bojoval proti francouzskému králi Františku I., osmanským Turkům a protestantským knížatům; jeho války financovali úvěry od německých a italských bankéřů, které splácel bohatstvím z Nizozemí a stříbrem z Nového Španělska a Peru. Podpořil výpravu Magellanovu, která dokončila první plavbu kolem světa.
Abdikace a odkaz












Karel nakonec ustoupil Augsburskému míru a upustil od plánu mnohonárodní říše. V roce 1556 abdikoval a své dědičné a císařské državy rozdělil mezi španělské Habsburky v čele s Filipem II. a rakouské Habsburky v čele s Ferdinandem. V roce 1557 se uchýlil do kláštera Yuste v Extremaduře, kde o rok později zemřel.
