Dušan Simović

V mládí se Simović zajímal o vojenství. V roce 1900 dokončil studia na vojenské akademii v Bělehradě a vstoupil do řad srbské armády. Účastnil se první i druhé balkánské války. Během první světové války bojoval na Soluňské frontě. Ve všech těchto konfliktech věnoval velkou pozornost rodícímu se vojenskému letectví a především technikám protivzdušné obrany. Po vzniku státu Slovinců, Chorvatů a Srbů byl zástupcem srbské vlády pro místní sněm, který sídlil v Záhřebu. V letech 1936 – 1938 byl vrchním velitelem ozbrojených sil jugoslávské armády.

Po převratu 27. března 1941 ho král jmenoval premiérem země a opětovně i vrchním velitelem ozbrojených sil. Byl ostře proti případnému spojenectví s fašistickými zeměmi a dokonce pohrozil králi Petru II., že pokud vláda spojenectví přijme, nařídí letectvu aby bombardovalo královský palác. I přesto, že předchozí vláda podepsala ve Vídni s Německem dohodu a nová vláda Dušana Simoviće vzkázala, že ji bude akceptovat, byla Jugoslávie na začátku dubna 1941 Německem, Bulharskem a Maďarskem nakonec napadena. Během tzv. dubnové války nebylo jugoslávské vojsko schopné invazní síly zastavit, či alespoň zpomalit. Navíc se v armádě zhroutila komunikace; Simović vydával rozkazy neexistujícím jednotkám a ani neměl informace o tom, kam se momentálně posouvá fronta. Poslední zasedání vlády, kterého se Simović účastnil, se konalo 13. dubna 1941 v Nikšići, téhož dne pak vláda opustila zemi. Novým vrchním velitelem vojsk se stal na Simovićův návrh Danilo Kalafatović, který byl rovněž pověřen vyjednáváním s Německem o případném příměří, které mělo být ustanoveno podle francouzského vzoru.

Předsedou jugoslávské exilové vlády byl Simović až do 11. ledna 1942, ho nahradil Slobodan Jovanović. Po skončení druhé světové války se Simović vrátil do vlasti a byl jedním ze svědků soudu s Dragoljubem Mihajlovićem. Poté, co se komunisté chopili moci z veřejného života odešel^[zdroj?], žil v Bělehradu a věnoval se psaní knih.