Biochora je prostorová jednotka, používaná v botanice, zoologii, geografii, ad. Úroveň a velikost jednotky se v každém z těchto oborů liší.
Biochora (biogeografie) je vyšší typologická (opakovatelná) jednotka biogeografického členění ČR. Biochora člení území bioregionu na menší jednotky, které mají heterogenní ráz a vyznačují se svérázným zastoupením, uspořádáním, kontrastností a složitostí kombinace skupin typů geobiocénů. Tyto vlastnosti jsou dány kombinací vegetačního stupně, substrátu a reliéfu. Biochora tedy vychází z potenciálních podmínek krajinné sféry, zpravidla se ale vyznačuje i osobitým zastoupením aktuálních biocenóz. Velikost jednoho segmentu biochory bývá zpravidla v intervalu 0,5-102 km2.
Biochory jsou základními rámci pro:
- Vymezování reprezentativních biocenter regionálního významu a výjimečných biocenter místního významu
- Vymezování územního systému ekologické stability místního významu
- Hodnocení funkčnosti a reprezentativnosti regionálního ÚSES
- Vymezování nižších biogeografických jednotek, především skupin typů geobiocénů
- Biochory mohou sloužit jako zástupné územní jednotky pro hodnocení krajinného rázu
- Biochory začínají být užívány jako jednotky vhodné pro krajinné a územní plánování, především k definování přírodních podmínek
Vymezení biochor v Česku
Na území Česka bylo vymezeno 366 typů biochor (celkem 9 186 segmentů biochor – uzavřených polygonů). Průměrná plocha jednoho segmentu biochory je kolem 8 km2. V hercynské podprovincii bylo vymezeno 330 typů biochor, v polonské jen 23 typů, v západokarpatské 66 typů a v severopanonské 29 typů. V jednotlivých bioregionech bylo vymezeno 2 až 49 typů biochor a 2 až 381 segmentů biochor. Z hlediska hodnocení krajinného rázu je biochora základní jednotku. Charakteristiky všech 366 typů biochor jsou obsahem publikace CULEK, Martin, a kol. Biogeografické členění České republiky II. díl.
Názvosloví
Název biochora je používán např. dle Bučka et al. (1991) pro vyjádření jednotky bioty a neživé přírody (Köppen 1900), jako životní prostorové jednotky krajiny a ekosystémů je chápe Schmithüsen (1968), jako jednotky dělení vegetace v regionální dimenzi je pojímá Zlatník (1975) a Rejmers (1980) definuje biochoru jako soubor shodných biotopů. Pojem biochora vychází však především z terminologie užívané německou školou geografie krajiny (Neef 1967). Tato škola zavedla jednotky s příponou -chory. Tyto jednotky mají hierarchickou úroveň, a to mikrochory, mezochory a makrochory. V geografii pak existují i chory s předponami např. geochory nebo pedochory.
Označení biochory
Pro snadnou identifikaci typů biochor byl vytvořen čtyřmístný kód složený z jednoho znaménka, jedné číslice a dvou písmen. Proto například typ biochory Izolované vrchy na vápencích suché oblasti 2. v.s. je označen -2IA.
1. znaménko – uvádí se pouze znaménko "-" (minus), je však uvedeno pouze u biochor v případě, že se nacházejí oblasti srážkově relativně chudé.
2. číslice – vyjadřuje převažující vegetační stupeň v biochoře. Je použito členění podle A. Zlatníka, který pro ČR vymezil 8 vegetačních stupňů:
- 1. dubový
- 2. bukodubový
- 3. dubobukový
- 4. bukový
- 5. jedlobukový
- 6. smrkojedlobukový
- 7. smrkový
- 8. klečový
3. písmeno – vyjadřuje druh georeliéfu, v rámci ČR bylo vymezeno celkem 18 kategorií georeliéfu:
- A – antropogenní georeliéf (haldy, navážky, doly)
- B – rozřezané plošiny (s mělkými údolími)
- D – sníženiny (deprese, zpravidla podmáčené)
- H – hornatiny
- I – izolované vrchy (zpravidla neovulkanické kužely)
- K – ledovcové kary
- L – širší nivy (luhy)
- N – užší nivy
- P – pahorkatiny
- Q – pahorkatiny se skalními městy
- R – plošiny (roviny)
- S – svahy
- T – podmáčené roviny (mimo nivy)
- U – údolí (výrazná zaříznutá)
- V – vrchoviny
- W – vrchoviny se skalními městy
- Y – hornatiny se skalními městy
- Z – hřbety (výrazné)
4. písmeno – označuje v typu biochory půdní substrát a jeho vlhkost. Substráty normálně vlhké a suché jsou vyznačeny písmeny velké abecedy, substráty vlhké jsou označeny písmeny malé abecedy. Bylo vymezeno 23 substrátů normálně vlhkých a suchých a 8 typů substrátů vlhkých.
- A – vápence
- B – slíny (slínovce, vápnité jíly)
- C – (převážně) slínité flyše
- D – opuky
- E – spraše (a sprašové hlíny)
- F – vápnité pískovce
- H – hadce
- I – bazické neovulkanity
- J – (slabě) bazické krystalinikum
- K – (převážně) pískovcový flyš
- L – neutrální permské sedimenty
- M – droby (a slepence a břidlice Č. masivu)
- N – zahliněné štěrkopísky
- O – neutrální vulkanity
- P – neutrální plutonity
- Q – "pestré" metamorfity
- R – kyselé plutonity
- S – kyselé metamorfity
- T – křemence (a silicity)
- U – (terasové) štěrkopísky
- V – váté písky
- W – (kyselé kvádrové) pískovce
- X – kaolinické permské sedimenty
